Světla ve tmě

Zamýšleli jste se někdy nad významem našich svátků? A víte něco i o těch, které se slaví
v Izraeli? S končícím rokem a pod vlivem všech hektických příprav, oslav a slavnostní nálady
jsem se jako již často v minulosti neubránila filozofickému dumání nad tím, jaký význam mají
naše svátky, aktuálně ty na konci kalendářního roku, jaký mají původ a co nám vlastně
připomínají. Čím jsou pro nás v našich životech.
Vánoce jsou v našich zeměpisných šířkách přeci jen svátky většinové a pravděpodobně je
není třeba detailněji popisovat. Jsou to svátky klidu, míru a díkuvzdání za narození Spasitele.
Jsou také oslavou naděje, kterou v křesťanské tradici s sebou narození Ježíše pro lidstvo
znamenalo (a snad i znamená) – víry, že se věci mohou změnit k lepšímu, i navzdory všem
protivenstvím. Jsou také oslavou lásky a nesobeckosti.
Přibližně ve stejné době je v židovských komunitách po celém světě oslavován svátek
Chanuka, svátek světel. V židovské tradici samozřejmě narození Mesiáše oslavováno není,
podle judaismu k němu totiž zatím nedošlo. Chanuka připomíná události ze starověké historie
dnešního Izraele, který byl ještě jako Judea po smrti Alexandra Makedonského nejprve
součástí domény Ptolemájovců a od počátku 2. století př.n.l. pak připadl vítězným
Seulékovcům. Sílící vliv helénismu se projevil i spory uvnitř tehdejší židovské společnosti
ohledně míry přejímání cizí kultury a ve finále vyústil v pokus o násilnou helenizaci ze strany
vládnoucího rodu, konkrétně krále Antiocha IV Epifana. Chanukové vyprávění připomíná
znesvěcení Chrámu v Jeruzalémě a následné židovské povstání pod vedením kněze Matatiáše
a jeho synů (podle přízviska nejznámějšího z nich, Judy, nazývaných „Makabejští“). Když byl
Chrám osvobozen, cizí oltáře rozbořeny a prostory vyčištěny od nepovolených obětin, zjistili
Makabejští, že zbývá pouze jedna nádoba posvátného oleje pro věčný plamen, který
v Chrámu plál od jeho založení. Legenda praví, že z milosti Boží vydržela ta trocha oleje po
osm dní, dokud nebyl vyroben další v souladu s náboženskými předpisy. A na památku tohoto
zázraku a v upomínku na činy Makabejských zapalují židé od 25. dne měsíce Kislevu po osm
dnů chanukové svíce.
Chanuka je tedy oslavou vítězství, ale zejména poděkováním za přízeň Boží. Je poděkováním
za zázraky a snad i vírou v jejich opakování, bude-li třeba. Hlavní povinností v rámci svátku
je rozsvěcen světla tak, aby byla viditelná, většinou v oknech domů a bytů. Tradičně se
zapaluje každý večer o jedno světlo víc, takže poslední večer září všech osm na speciálním
devítiramenném svícnu, tzv. chanukíji (deváté rameno je tzv. šamaš, služebník, kterým se
zapalují světla na svícnu samotném).
Symbolika světel je tak v mém chápání pro oba svátky nepochybně společná. Je možné, že
zejména v pozdější době a v oblastech, kde slunečního svitu v zimním období ubývá, potřeba
světla v období zimního slunovratu oslavy těchto svátků pouze posílila. Je jistě lidskou
přirozeností ve tmě rozsvěcet světla a věřit na zázraky.
Doufám proto, že Vám sváteční světla tuto radost a naději přinesla a přeji Vám pro zbytek
zimy i do dalšího kalendářního roku hodně inspirace, víry a světla, které Vás dovede tam,
kam potřebujete!