TOHLE NIKDY NEPIŠTE
TOHLE NIKDY NEPIŠTE
V článku OHLÉDNUTÍ ZA VI. ROČNÍKEM LITERÁRNÍ SOUTĚŽE CEMACH jsme pohovořili o obecnější úrovni došlých příspěvků a nakonec slíbili, že si probereme několik literárních i věcných přestupků, které mohou negativně ovlivnit kvalitu soutěžní práce.
Rozdíl mezi napsaným a vyřknutým slovem spočívá v jeho závažnosti. Bezezbytku platí pravidlo: co je psáno, to je dáno. Ne že by vyřknuté slovo postrádalo jakoukoli závažnost, avšak jeho význam oslabuje, nebo naopak zesiluje mimika, dodatečné vysvětlení, dále tón hlasu, gesta i momentální naladění posluchačů. U psaného projevu tyto doprovodné okolnosti odpadají, proto je téměř nemožné donutit čtenáře, aby blahosklonně věřil, že autor to tak nemyslel. Ano, jednoznačnost a korektnost je u psaného projevu naprosto nezbytná. Dobrá zpráva však zní, že u literární soutěže Cemach je výchozí situace pro pisatele přímo ideální.
Hlavními výhodami jsou:
– libovolnost námětu i literární formy (doporučujeme hlavně esej, ale možné jsou i ostatní žánry)
– dostatek času (téměř celý rok)
– neomezená možnost přípravy podkladů (nepřípustné je pouze plagiátorství)
– opakované konzultace s příslušným garantem (kontakt na webu Cemach)
– psaní na počítači (ten červeně podtrhne každou chybičku a vzápětí nabídne možnost nahradit ji správným tvarem)
To jsou tedy výhody. A co negativa, v čem vězí?
Základním nedostatkem většiny literárních prací studentů bývá nedokonalé, snad ukvapené skloubení všech zúčastněných prvků, netrpělivost a přehnaná sebedůvěra. Pojďme nyní konkrétněji probrat několik nesprávných východisek, ukvapených hodnocení nebo mezer ve vzdělání. Za příklady se přirozeně vypravíme do starších soutěžních prací vašich kolegů a trochu si je rozebereme.
Ukázka 1:
„To víš, už je to dávno, co žiju tady v Brně. Moje děti chtěly vyjet do světa a mě zanechaly tady. Už ani nevím, jak vypadají, ale já si nestěžuju. Mám střechu nad hlavou a aspoň můžu plně prožít radost z mé víry. Jsem totiž ortodoxní žid, ale mám svá pravidla. Každý den trávím stejně, protože teprve potom můžu docenit vše, co nám Pán dal. Můžu si více všímat krásné přírody nebo počasí. Na nic nemusím myslet.“
Komentář:
V ohnisku zvoleného námětu by měla být postava nebo příběh přímo z Izraele, nikoli z ČR či z jiné země, a to tak aby Izrael, jak čteme nahoře, nebyl takříkajíc odkázán hrát jen druhé housle. Dále je naivní domnívat se, že prožívání pro nás tak trochu podivné židovské víry je něco strojového a bezmyšlenkovitého.
Ukázka 2:
„Izraelský cyklista Ran Margaliot padl do oka Giovanni Lombardimu. Ten se díky svému potenciálu pomáhat rozvojovým zemím rozhodl právě pro Izrael…“
Komentář:
I když Izrael objektivně není cyklistickou velmocí, rozhodně nepatří k tzv. rozvojovým zemím. Je naopak na horních příčkách v řadě odvětví. Žánrové obrázky beduínů, velbloudů a písku ze zaostalé Palestiny jsou minulostí.
Ukázka 3:
„…Zpočátku jsem se do Izraele moc netěšila, ale nakonec jsem se rozhodla, že pojedu…“
„V neděli večer před odletem se mě zmocnila nervozita a strach, jelikož jsme měli letět poprvé. Obávala jsem se, zda nám neselže motor a tak podobně… No máma mě uklidnila a slíbila, že se nic nestane…“
Komentář:
Ani intimita epistulární formy (dopisu) neopravňuje pisatele zacházet do banalit nebo se obírat nepodstatnými trampotami a zbytečnými podrobnostmi cestování.
Ukázka 4:
„Dostali jsme se k nejznámější památce celého Izraele – ke Zdi nářků. Jelikož jsme tam byli poprvé a možná naposledy, nedali jsme si ujít tuto příležitost a vložili jsme do ní své prosby. Museli jsme si však vzít pokrývku hlavy, protože náměstí u Zdi nářků je považováno za synagogu. Měli jsme také příležitost vidět židovský náboženský obřad Bar micva, kdy se ze židovského chlapce stává ve smyslu židovského náboženství dospělý muž. Na závěr dne jsme navštívili Yad Vashem, což je izraelský památník obětí a hrdinů holokaustu.“
Komentář:
Nenechte se strhnout neomezeným množstvím zajímavých informací. Tento úryvek z cestopisu budí dojem, že se pisatel rozhodl napsat stručného průvodce po Jeruzalémě, neboť měl to štěstí, že byl u všeho a má ty nejlepší informace. Takový pokus je ovšem z hlediska kritérií soutěže (vedle pilnosti při hledání informací se také hodnotí originalita zpracování) bez valné literární hodnoty.
Ukázka 5:
„Málokdo z nás lidí však dokáže alespoň zahlédnout paprsek dokonalosti, proto si vykládáme náboženství špatně a příliš radikálně, což je důvod vzniku dalšího velkého problému. Džihádismus a příliš ortodoxní sionismus jsou ukázky skutečně vyhroceného, ale dle mého názoru špatného pojetí náboženství.“
Komentář:
Než se pustíte do kritiky či polemiky o náboženství, nastudujte si alespoň něco málo z této problematiky. Upřímně věřící nemůže vnímat své náboženství špatně, právě tak si nemyslí, že je radikální. Pozorovatel zvenčí to sice napsat může, ale měl by být objektivní – téměř všechna náboženství mají umírněnou i radikálnější podobu.
Ukázka 6:
„U Mrtvého moře jsem se náramně uvolnila. Příjemné slunce, relax a nepopsatelně pěkná atmosféra nutí člověka jednoduše zavřít oči a vychutnávat si každý okamžik plnými doušky. Teplý písek, šum moře a rackové…“
Komentář:
Snažíte-li se vylíčením osobních pocitů a romantiky navodit dojem, že jste na místě skutečně byli, měli byste si dobře nastudovat reálie. U Mrtvého moře nenajdete z racka ani pírko.
Ukázka 7:
„Tato esej vychází z myšlenky rozporu obou stran, proto i přes to, že většina vědeckého výzkumu a teorií se s celým Tanachem nevylučují, musíme najít také na oblasti, kde bude věda a víra (vysvětlovaná především v Tóře) v logickém rozporu.“
Komentář:
Zaměřit se na námět „víra versus věda“ je chvályhodný, leč nelehký úkol. Pozorně si ještě jednou přečtěte větu nahoře. Stylistické nepřesnosti (zřejmě způsobené překladem) snadno učiní z beztak náročného textu nesrozumitelný galimatyáš.
Ukázka 8:
„Řekla mi, že učí mladé holky bojovému Krav maga umění přímo z Izraele. Povídala, že chce emancipovat co nejvíce žen. Pomoci jim najít vlastní sílu a sebedůvěru. „V samotném boji je pro přežití dovoleno vše“, říkala, „Vycvičím armádu a s tou se postavíme všem mužům, kteří nás dodnes utlačují.“
***
Procházím temnou uličkou Jeruzaléma. Slyším za sebou kroky… Prstem jsem zasáhla jedno oko. Chystám se na další kop, kterým mu prokopnu koleno. Muž padá na zem, uvědomuji si, že jsem zapomněla na nůž. Postava padá i s ním a mě na ruce zůstává krvavý šrám. Skočím na bezvládné tělo. Prošlápnu muži ještě druhé koleno, aby nebyl schopen pohybu. Svíjí se na zemi v křečích a z oblasti rozkroku vytéká velké množství krve. Začne se mi mlžit pohled, všude cítím pach krve. Omdlévám.
***
Do střech izraelské čtvrtě se opírají oranžové paprsky zapadajícího slunce. Synové Alláha, následovníci Mohameda, se chystají k večerní modlitbě. Ale přesto je pár mužů mimo své domovy. Ticho izraelských ulic je rušeno podivným zvukem. Dají se v něm rozpoznat vzlyky ženy. Možná i duté rány kamene – kamene odrážejícího se od lidského těla.
Oranžové paprsky zapadajícího slunce se třpytí v poslední slze kamenované hrdinky…“
Komentář:
Přání pomáhat utlačovaným, znásilňovaným a kamenovaným ženám by nemělo být prezentováno jako směs emancipačních postojů, hororového scénáře a popisu využití bojového umění krav maga v praxi. Realita židovských či arabských žen v Izraeli je poněkud méně dramatická, i když zdaleka ne bezproblémová. A ještě: přehnaně naturalistickým líčením si přízeň poroty nezískáte.
Ukázka 9:
„Kdyby matka věděla, že se Tali (devítileté židovské děvčátko – pozn. autora článku) setkává s arabským chlapcem… Ode dne, co ztratila manžela a syny, už to nebyla ona. Neměla nic společného s osobou, které se říká mami. Byla jen schránkou plnou nenávisti.
„Proč? Proč ti zlo zatemnilo mozek, maminko? Cožpak nás Bůh neučil, že máme milovat a odpouštět? Bez rozdílu? Je jedno, jak mu říkáme. Ať už je to Jahve nebo Alláh, má stejné poselství, jen my jsme příliš hloupí a sobečtí, než abychom ho správně uchopili. Vedeme nesmyslné bratrovražedné boje.“
Komentář:
Obsadit do role hlavního hrdiny dítě je jistě dojemné, avšak nesmíme zapomínat, že stupeň jeho uvažování má své meze. Ústy děvčátka nelze vypovědět o skutečné hloubce bolesti své matky, ani filozoficky shrnout příčiny a následky náboženských půtek.
Ukázka 10:
„Na dějiny umění si nás profesor chystal prověřit úvodním testem. Při tomto oznámení bylo slyšet jen otrávené povzdechnutí třídy. Když před písemkou popřejete cizince „zlom vaz“, řekněme, že si to cizinka nevezme osobně a vaše blahopřání přežije, i když vás to stojí další vysvětlování.
Profesor nás chtěl po písemce „okouzlit“ svým humorem, a proto pronesl známou větu již ze základky: „Neposlouchejte kolenem a tohle si zapište za uši!“. Doufat v to, že si tuto poznámku Ashira nezapíše lihovou fixou za své uši a nebude si večer hledat, jestli koleno je sluchový orgán, začali doufat i jiní studenti. Po čtvrt hodině domlouvání a vysvětlování profesor hluk nevydržel a řekl, že nás dvou už má plné zuby. Ashira objasnila profesorovi, že zuby nemůžou být plné, a byla vyhozena ze třídy.“
Komentář:
Výtka jako u ukázky č. 1 – Izrael se scvrkl na jednu nechápavou studentku z Jeruzaléma. Problém ovšem není v ní, ale v její spolužačce z Prahy. Variace na úsměvnou knížku Pan Kaplan má třídu rád zde působí jako malá česká zlomyslnost. Profesor a studenti vysoké školy přece dobře vědí, že se fráze z cizího jazyka nikdy nepřekládají doslova, nýbrž jsou nahrazovány ekvivalenty z jazyka mateřského. Bylo by asi přínosnější, kdyby pisatelka role studentek i hostujících měst obrátila.
Příkladů dalších nesrovnalostí by ještě bylo na několik stran, ale domnívám se, že jako ukázka toho, čeho se v zásadě máte vyvarovat, by to mohlo stačit.
A ještě dovětek. Když článek nazvu TOHLE NIKDY NEPIŠTE, tak to, samozřejmě, nemyslím smrtelně vážně. Literatura nezná žádné „nikdy“ a nezná ani žádné „nepište“. Za jistých okolností a v určitém kontextu to prostě napsat můžete. Je na vaší soudnosti a jazykovém citu, zda si na to troufnete.
Ján Rakytka – garant literární soutěže pro SR
