OHLÉDNUTÍ ZA IV. ROČNÍKEM LITERÁRNÍ SOUTĚŽE CEMACH

IV. ročník literární soutěže Cemach se nesl ve znamení vysoké účasti studentů z České republiky a Slovenska. Z Polska a Maďarska přišlo jen minimum prací. Důvod tohoto nezájmu mi není znám, ale vím zcela určitě, co způsobilo rapidní zvýšení popularity u česko-slovenských studentů. Vlastně jde o několik faktorů působících dohromady. Definujme si alespoň ty nejpodstatnější:

a) soutěž Cemach se stala obecně známou tradicí i prestižní záležitostí (laureáti soutěže se nepochybně podělili o své atraktivní zážitky z cest do Izraele)
b) příznivě zapůsobilo zvýšení počtu přednášek vyslanců a lektorů (v některých pracích je mezi audienci ambasadora a rozhodnutím zúčastnit se soutěže položeno rovnítko)
c) narůstající objem informací na webových stránkách podnítil zájem i inspiraci (potvrzení poučky, že umění se živí uměním)
d) ovoce přinesla také spolupráce s ICEJ a Visegradským Fondem a jejich paralelní akce (variace na stejné téma zvyšují poutavost látky i počet pozitivně oslovených)

Co se týče kvality soutěžních prací, mohu konstatovat, že obecné povědomí pisatelů o geografii, demografii, historii a současnosti státu Izrael je na velmi dobré úrovni. Jistěže se jedná o vědomosti vypreparované z bezedných jam internetových stránek – mají tudíž různou kvalitu, přesto je účast v soutěži mimořádně užitečnou lekcí třídění, sebevzdělávání a formování názoru. Mnohovrstevnost a nekonkrétnost zadání soutěžící přímo nutí vyhledávat a porovnávat množství informací, pročítat řadu knih a starších soutěžních prací, třídit poznatky všeho druhu nashromážděné k tématu za spoustu let. Myslím tím, samozřejmě, ty nejlepší. U nich si troufám tvrdit, že žádnému jinému státu (včetně vlastního!) nevěnovali tolik soustředěné pozornosti jako právě Izraeli. A nejde o pozornost ledajakou, ale vysoce intelektuálně a emotivně exponovanou. Jestliže se mladý člověk z různých důvodů ostýchá otevřeně psát o vlastní zemi, zdá se, že u Izraele mu to problém nedělá. Kdo něco pod svitem šesticípé hvězdy doopravdy obdivuje, nešetří chválou a superlativy (např. vědecký pokrok); kdo se naopak pustí do kritiky jakéhosi „nešvaru“, či přímo „neslýchané nespravedlnosti“ (např. společenské postavení ženy), ten je rozlícený a nekompromisní jako bůh války. Kéž by se tento způsob nazírání dostal pod kůži všem studentům a kéž by natrvalo zůstali u obdobné zainteresovanosti vůči světovému i domácímu společensko-politickému dění!
Přejděme nyní od hodnocení obecných znalostí a tónu písemných prací k jejich úrovni z hlediska literárního zpracování. Původní zadání soutěže hovoří jasnou řečí: výslednou prací by měl být esej. K tomuto útvaru vedou přednášky lektorů, zevrubně o něm informují stránky Cemachu a obecně všechny školní učebnice a rukověti: esej je to a to, esej se píše tak a tak. A jaká je realita? Více než polovina došlých prací nejsou esejem. Pozorujeme, že přispěvatelé „trpí syndromem tvůrčí nekázně“. Dostáváme povídky, deníky, dopisy (ze SR tvořily celou polovinu zaslaných prací), referáty nebo cestopisy. Je pravdou, že žádný z těchto žánrů nebyl výslovně zakázán nebo sankcionován. Jde spíše o to, že tyto útvary až na výjimky nemohou obsahovat kýžené úvahové pasáže, kterými se tak příznačně vyznačuje esej. Ne že by na ně zmíněné žánry nemohly dosáhnout, každý jeden se pod rukou zkušeného literáta může stát nástrojem brilantních úvah, jenomže u začátečníků je to spíše past. Stručně řečeno: v jiných útvarech, než je esej, postrádáme spojení vlastního názoru a relevantních informací. Pravda, z některých povídek sice lze implicitně vytušit autorův postoj k náboženským nebo politickým praktikám, avšak neumělé vkládání takových postojů do vymyšlených a pohříchu plochých literárních postav vede ke značné nevěrohodnosti, občas až k absurditě. Ne k té poetické a odlehčující, nýbrž k té těžkopádné a beznadějně skličující. Oč přímočařeji a uvěřitelněji to umí vyjádřit úvaha. A znovu si budu protiřečit – i tyto ne vždy vydařené literární pokusy mají svou cenu, ba co víc – vyhrávají nad esejem. To proto, že se v některých z nich už rýsuje jistá míra literárního talentu, který, přiznejme, aby u mladých lidí v době esemesek, chatování a facebookových hesel pohledal. A o to přece jde v soutěži Cemach: aby výhonek vyrostl v strom, aby mladý člověk přes kontroverzní stav společenství lidí poznal sám sebe, aby si otestoval svoje schopnosti vnímat a verbálně definovat složitosti současného světa. Proto nelze zadání a úroveň soutěže Cemach brát na lehkou váhu. Zvláště u literární práce nejde v žádném případě o narychlo spíchnutý text na úrovni čtvrtletní písemky – pokud máme zůstat u školní terminologie, tak nejblíže bude maturitní práce. A hodnocení bude ještě o řád přísnější, vždyť k vypracování soutěžního příspěvku je povoleno přizvat nejlepší rádce i všechny chytré knihy světa. Většina přispěvatelů VI. ročníku soutěže Cemach se těmito požadavky řídila, přesto se mnozí z nich dopustili řady (často triviálních) chyb i nepřesností. Koho zajímá obecnější výčet nejčastějších vad na kráse a následných rad, jak se jich vyvarovat, ať se podívá na článek předsedkyně poroty Sabiny Vieiry JAK SE STÁT ŠAMPIÓNEM a užít si soutěžní klání. Já se ve svém následujícím článku – pracovně jsem ho nazval TOHLE NIKDY NEPIŠTE – zaměřím na detailnější rozbor stylistických a gramatických přestupků. Rád věřím, že neříkám nic převratného, že na vlas stejnými frázemi donekonečna otravují i profesoři ve škole, avšak bez jejich vymýcení nevznikne úrodná půda pro barevné a vonící literární skvosty. Nic naplat- kdo chce sklízet vavříny, musí zabrat.

Ján Rakytka – garant literární soutěže pro ČR a SR